„Open up your murder eyes and see the ugly world that spat you out,“ zanotoval vesele vousatý chlapík na pódiu a po těchto neúprosných slovech vypuknul v suterénu nevšedního pražského Cross Clubu ještě nevšednější koncert. Přijela k nám totiž vůbec podruhé americká folk-punková kapela Andrew Jackson Jihad, která svými upřímnými a vesele pesimistickými písněmi chytla za srdce mnoho duší.

Andrew Jackson Jihad, zdroj: beardedgentlemenmusic.com

Jebediah Springfield Jihad? zdroj: imgur.com

AJJ znají fanoušci jako duo tvořené zpěvákem a kytaristou Seanem Bonnettem a kontrabasistou Benem Gallaty. Do povědomí se dostali se svým druhým albem People That Can Eat People Are the Luckiest People in the World (2006). Zdánlivě jednoduchou hudební formu definovanou kytarovými postupy a vydrnkáváním akordů na basu doplňuje Sean ryzím zpěvem od srdce ve slokách, kde střídá introspektivní povzdechy nad lidskou povahou s kritikou dnešní společnosti. Takže pokud se čas od času přistihnete při přemýšlení, že život asi není takový, jaký nám ho podávají televizní sitkomy, album by vás textově (a třeba i hudebně) mohlo oslovit.

„And people are my religion, because I believe in them“

Tihle chlápci však nezůstali u kytary a basy a v následujících albech začali přidávat další nástroje od mandolíny, cella, kláves po trombón (krajní hranicí tohoto instrumentálního experimentování je bezpochyby Kazoo Sonata in C major), které emoční důraz skladeb povznesly ještě výše. Vrcholem jejich ambiciózní produkce je aktuální deska Christmas Island. Když k jejímu vydání ohlásili i tour po Evropě, včetně Prahy, zajásal jsem, protože Vánoce tak pro mě letos přišly už v půlce léta. Matka se sice zděsila, když slyšela třetí slovo názvu kapely, ale když jsem ji ujistil, že Islám není můj šálek kávy, podepsala mi moje rodinné důvody v omluvence.

V Praze se zastavili ve středu 15. října na free show v klubu Cross Club, který je poutačem už sám o sobě. Zvenčí se zdá jako typický noční klub s vjezdem, ale zdání klame. V horním patře se nachází příjemný bar s bytnými dřevěnými stoly, malými okny a venkovní terasou s masivní železnou konstrukcí. Podle šipek na stěnách jsme se vydali ke stage v suterénu. Když jsme vešli do potemnělé místnosti, hned nás napadlo, že se zde vyřádil nějaký šílený svářeč utržený ze řetězu. Všudypřítomné kola, trubky, kohoutky a chytře rozmístěná zelená, červená a žlutá světla dodávají interiéru neobyčejnou steampunk atmosféru.

Cross Club, zdroj: radio.cz

U stolu s merchem už stál bubeník kapely, menší statný muž s indiánskými rysy Deacon Batchelor, který se s námi ochotně dal do řeči. Dojatě se divil, že jsme kvůli nim přijeli „až“ z druhého konce republiky, a s úsměvem se omlouval, že už toho ke koupení moc nemají, protože se většina CDček prodala už při druhé zastávce. Navlékli jsme si aspoň jejich triko a plni očekávání jsme se vydali ke stage.

Na pódiu, které bylo nasvícené barevnými světélky jako na vánočním stromečku, se už v plném proudu chystal set. Ben k našemu překvapení vyměnil kontrabas za basovou kytaru a do sestavy se dále přidalo i elektrické cello a klávesy. Těsně před desátou pohasla světla a s šíleným pohledem započal již zmíněný vousatý chlapík koncert se skladbou Temple Grandin. Odezva publika byla ohromná, texty znali všichni jako říkanky ve školce a refrény starých i nových písní se ozývaly jako ohromný sbor. A upřímně, co je krásnější, než když dvě stě lidí najednou zakřičí „But hope is for presidents and dreams are for people who are sleeping“?

Tati,už hrajou! zdroj: vlastní

K závěru AJJ zahráli melancholické White Face Black Eyes s krásně smutným cellovým sólem, po němž následovala ještě intenzivnější skladba Big Bird se skoro post-rockovým vyvrcholením, při kterém Sean s mikrofonem v ruce odevzdaně sestoupil do publika. Na rozloučenou nás pak ještě pánové odměnili vymodleným přídavkem, vymazlenou písničkou Do, Re, and Me, která tak krásně ukončila úžasný večer. Po koncertě jsme si už jen vyměnili sbohem a hodně štěstí s kapelou a šťastní a zničení se vydali noční Prahou na Strahovské koleje.

Co dodat? Andrew Jackson Jihad jsou moje srdcovka (jak si čtenář nemohl nevšimnout) a z koncertu jsem si odnesl jen ty nejlepší vzpomínky. Klubové koncerty s kapelou, která je neskutečně přátelská a skromná, jsou přece jenom úplně jiný zážitek než padesátitisícové megashow hudebních gigantů. A co vy, kdy se vám splní váš (nejen hudební) sen?