Kurzívou glosovala Kateřina Krestová.

Blíží se termín odevzdání přihlášek na vysokou školu. Zajímá vás, jaké to bude, až odmaturujete a nastoupíte tam?

Koho by to nezajímalo? Ale do budoucna nevidíme. Zato máme zkušenost s alternativou, která vysokoškolský život imituje opravdu atraktivní formou.

Poměrně dostupnou možností, jak si o životě na vysoké škole udělat alespoň přibližnou představu, je navštívit událost pořádanou Gymnáziem Mikuláše Koperníka v Bílovci.
Akce nese název “Univerzita Mikuláše Koperníka” a její druhý a zatím poslední ročník probíhal od 17. do 20. listopadu 2011 v prostorách bíloveckého gymnázia. Studenti byli ubytováni na přilehlém internátě a jídelna gymnázia byla na tyto čtyři dny proměněna v menzu.

Několik týdnů před startem akce měl člověk možnost vyplnit přihlášku a poté si také zapsat předměty, které jej zajímaly. Díky množství sehnaných sponzorů činilo školné pro jednoho studenta pouze 300 Kč. Menším problémem tohoto projektu však byla nízká informovanost studentů o něm, a proto nebyla kapacita 75 studentů zcela zaplněna (studentů se zúčastnilo pouze 61).

Špatná propagace je také jediným nedostatkem, který by stálo zato napravit. Snad tento projekt vstoupí do povědomí studentstva o něco více alespoň prostřednictvím našeho článku.

Ve čtvrtek, který byl mimochodem státním svátkem, a zameškali jsme tedy pouze páteční výuku na naší škole, jsme dorazili do Bílovce, zapsali se a byly nám přiděleny pokoje.

Na internátu to vypadalo… jako na internátu. Ovšem když opomeneme jistou patinu budovy, všude vládl pořádek a organizovanost.

Měli jsme trochu času na to, abychom se zorientovali a zjistili si podstatné informace, jako třeba kde že se v rozlehlé budově nachází aula, v níž se konal první oficiální bod programu: imatrikulace.

Podle cedulek na židlích jsme si posedali v honosně vyhlížející místnosti, a jen co dorazil poslední student, spustila se slavnostní fanfára a důstojným krokem vešel děkan v červeném taláru a baretu v barvě univerzity – červené. Pronesl ke shromáždění uvítací proslov a předal slovo slečně, držící insignii (žezlo). Zmíněná dáma přečetla slavnostní slib, který nás kromě plnění svých povinností jakožto studentů Univerzity Mikuláše Koperníka také zavazoval k tomu, že se nedopustíme ničeho, čímž bychom porušili vážnost univerzity, např. dělení nulou. Jmenovitě vyvoláváni jsme po jednom přistupovali k žezlu a slibovali.

Slavnostní přísaha byla uskutečněna se vší vážností. Každý student si užil svou chvilku se slovíčkem „přísahám“,  doprovázenou zkoumavými pohledy nových spolužáků a lektorů.

Následně jsme v rámci oběda absolvovali první seznámení se školní jídelnou a pak, konečně, začaly přednášky.

Přednášky si samozřejmě každý zvolil tak, jak chtěl, ale naprostá volnost v tom nebyla. Byla zadána minimální hranice pro úspěšné absolvování studia: 25 kreditů. Každý předmět měl podle své náročnosti náležité kreditové ohodnocení (1-4 kredity za úspěšné ukončení daného předmětu).

První přednáška, které jsem se zúčastnila, nesla název Paradoxy. Nebyla jsem si úplně jistá, co od toho mám očekávat, ale rozhodně jsem nebyla zklamaná. Vyklubalo se z toho fascinující spojení matematiky a něčeho jako „jazykové logiky“, přičemž samotný obsah přednášky byl také velice zajímavý.

První a pravděpodobně poslední přednáška, které jsme se účastnily obě společně, ve mně zanechala stejný dojem. Slovíčkaření bylo konečně na místě a společným úsilím jsme se s provizorním lektorem Lukášem Holíkem dostali k řešení i těch nejsložitějších paradoxů.

Další přednáška na mém rozvrhu nesla název Matematika náhody. Byla zahájena pobavením skupiny studentů, která by se dala označit jako průnik množin „byli na Paradoxech“ a „právě se nacházejí v učebně“. Přednášející Mirek Štufka, student pravděpodobnosti, matematické statistiky a ekonometrie na Karlově univerzitě, ve kterém jsme i v civilním oblečení poznali děkana, zahájil přednášku otázkou: „Slyšeli jste někdy o paradoxu tří dveří?“ Salva smíchu, kterou jeho dotaz ve třídě vyvolal, jej očividně příliš nepotěšila, protože od toho bodu si povídal převážně s tabulí. Ačkoliv, musím poznamenat, že co se zběhlosti ve výpočtech pravděpodobnosti, limitách, integrálech, distribučních funkcích a sigma algebře týče, byli jsme s onou tabulí na srovnatelné úrovni. A když byla tabule popsána, možná na tom byla dokonce lépe.

Tato přednáška byla velice zajímavá, nicméně připadala mi spíše jako demonstrace krásné vysoké matematiky, kterou snad po pár letech dalšího studia budu i já schopna chápat a používat.

Má druhá přednáška nesla název Volební kampaně a politický marketing, přednášejícím byl Michal Kuděla.  Výklad byl nesmírně poutavý a necelé dvě hodiny mi uběhly velmi rychle. Snažila jsem se vstřebat všechny vyřčené informace, poněvadž běžných souvislostí v politických kampaních si nevšimneme, ale po zevrubném seznámení s tématem uvidíme zajímavé detaily.

Po druhé přednášce se nicméně na studentech již projevovaly nesporné známky vyčerpání. Den sice ještě ani zdaleka nebyl u konce, ale zátěž, která nás čekala ve večerních hodinách, již nebyla psychická. Součástí podmínek k úspěšnému absolvování univerzity byla totiž účast alespoň na jedné hodině tělocviku. Nabídka sportů byla rozmanitá, mohli jsme si vybrat mezi několika týmovými míčovými sporty, lezením po umělé stěně, ping-pongem, jógou a dalšími. Pro sportovní antitalenty byla možnost odbýt si zápočet z tělocviku hraním společenských her.

První den dokonce fungovala i večerka, kolem desáté hodiny organizátoři prošli pokoje, zkontrolovali, zda jsou všichni tam, kde mají být, a poslali nás spát.
V sedm hodin ráno následujícího dne nás čekala snídaně a v osm začínaly přednášky.

Vzhledem k dosti náročnému programu předchozího dne, bylo vstávání opravdu krušné. Poněkud sterilní snídani jsme kolektivně spořádali pohrouženi v myšlenkách na následující proces vzdělávání.

Pro mne první přednáška tohoto dne nesla název Fraktály. Do té doby šlo o mě neznámý pojem, ale po dvou hodinách poslouchání Miroslava Klimoše, studenta informatiky na Fakultě Informatiky MU a garanta tohoto předmětu, se tento fakt změnil.
Fraktály jsou jednoduše řečeno soběpodobné, nekonečně členité útvary. Chcete-li oficiální definici, pak jsou to takové útvary, jejichž Hausdorffova dimenze je větší než jejich dimenze topologická.

Použijeme-li dostatečně přesné měřítko, nalezneme fraktály na těch nejpřekvapivějších místech ve světe kolem nás – tvar fraktálu má například pobřeží Velké Británie, uplatňují se ve větvení stromů, ve vývoji cen akcií, a dokonce i v členění plic a mozku. Ještě nám byly vysvětleny přepisovací pravidla pro tvorbu L-systémů, což je nejznámější typ fraktálů. Tato přepisovací pravidla postupem času (když se tedy přepisují) vytvářejí děsivě vypadající řetězec písmenek, plusů, mínusů a dalších znaků, pokud tento zápis ovšem převedeme na geometrický obrazec, náhle lze i na první pohled poznat, že to vlastně dává smysl.

Den mi startovalo Studium krizového managementu, jež nám přednášel Adam Tesárek. Pojednání bylo rozděleno na několik částí. Nejdříve byla věnována pozornost bezpečnostnímu „názvosloví“ , kdy nám byly vysvětleny základní pojmy, dále jsme se věnovali záchranným složkám a nakonec jsme byli informováni o různých typech bezpečnostních systémů. Ač se může zdát, že každodenní bezpečnost je absolutní samozřejmostí, pochopili jsme, že za tím stojí široké kvantum činností.

Optimisticky naladěná poměrně reálnou pochopitelností první přednášky jsem zamířila do učebny fyziky, kde měla za chvilku začít přednáška Fyzika kolem nás. Ještě před jejím začátkem jsem se dozvěděla od studentů, kteří si nevybrali přednášku o fraktálech, ale o elektronice, že jsem očividně o hodně přišla. Cyril Hrubiš, přednášející předmětu Elektronika prakticky trousil jednu hlášku za druhou, z nichž si dovoluji uveřejnit výběr těch skutečně nejlepších: „Dioda je součástka,  která vede proud jen jedním směrem, dokud neshoří.“ „Zkušenost inženýra je přímo úměrná ceně součástek, které mu shořely pod rukama.“ „Pokud něco součástky dělají rády, pak to, že hoří.“ „Nic se nechová jako minule.“ „Výroba transformátoru je umění správně zašpinit křemík.“ „Rezistor je třeba šikovně namotat, když to uděláte špatně, dostanete cívku, anebo vám shoří.“ „Baterie nehoří, ale bouchají.“ Souhrnně to za přednášku 21x shořelo a 2x bouchlo.

Nicméně, zpět k přednášce Fyzika kolem nás. Přednášející (Martin Hrtoň, student fyzikálního inženýrství na FSI VUT) hned na začátek uvedl, že nám původně chtěl povídat o přílivu a odlivu, duze a o tom, proč je obloha modrá, ale poté, co si rozepsal jen ty slapové jevy, s mírným zklamáním zjistil, že více nestihneme. Přidala jsem se k dalším řešitelům FyKoSu v místnosti při vyjádření mírného zklamání nad tím, že se nedozvíme nic o duze, ale to již přednášející začal svůj projev tím, co vlastně příliv a odliv způsobuje a netrvalo dlouho a většina studentů seděla v učebně s mírně řečeno překvapenými výrazy. Pro mě se opakovala situace z poslední přednášky předchozího dne: tentokrát derivace, transformace mezi více systémy sférických souřadnic, výpočty, důkazy, koule, krychličky…

Opět to byla spíše demonstrace toho, co bychom jednou mohli umět, než něco, co jsme schopni teď na místě pochopit a zvládnout sami.

Historie reklamy, která u mě následovala, mne fascinovala. Tento obor je mi velmi blízký a Jiří Vaculík mu svým dynamickým výkladem ještě více dodal na zajímavosti. Samotná struktura přenášky byla sice poutavá, ale nezadala si s následující debatou, která mi v mnoho ohledech otevřela oči a poznala jsem, že tenhle člověk své práci skutečně rozumí.

Po obědě pro mě následovala první přednáška z jiné oblasti než je matematika a fyzika, a to předmět se zajímavým názvem Psychika hostitele. Šlo o fascinující výklad studentky biologie Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity, Lindy Vlčkové.

Na této dvouhodinové přednášce nám bylo předáno ohromné množství informací. Vyberu-li namátkou jen ty, které mě zaujaly nejvíce, nemohu nezmínit motolici kopinatou, která, pokud napadne mravence, jej přinutí vylézt na stéblo trávy a tam čekat, až bude sežrán krávou, která je pro motolici hlavním hostitelem (tím, ve kterém se pohlavně rozmnožuje). Nemohu opominout ani parazita, který postrádá český název (latinsky se jmenuje cymothoa exygua) a kterýžto se jako korýš napadající ryby přichytí rybě na jazyk a odebírá z něj krev, až jazyk atrofuje a přestane plnit svou funkci. Poté se na něj napojí a v podstatě tak svému hostiteli tuto část těla nahradí.

Další na programu pro mě bylo Právo přeje bdělým. Tuto přednášku vedla Zdeňka Libišová Svobodová.  Jsem přesvědčena, že tu spoustu informací, jež nám byla sdělena, každý z nás v životě využije, protože výklad se zaměřoval na ty části zákoníku, se kterými jsme v kontaktu v běžném životě.

Touto přednáškou končil první semestr a my jsme se hned začali pilně připravovat na zkouškové období.

V prvním semestru se mi “podařilo” si zvolit předměty tak, že jsem v rámci zkoušek psala pět testů, ale ty byly samozřejmě koncipovány tak, aby je zvládl skoro každý, proto s trochou snahy nebyl problém získat i známku výbornou. Někteří přednášející dávali zápočet skutečně za obraznou hubičku, ale jiní si potrpěli na relativně přesnou interpretaci svého výkladu, vše se ovšem neslo v přátelském duchu.

Po prvním kole zkoušek následovaly ještě opravné termíny pro ty, kteří ze zkoušky nějak zvládli dostat F nebo pro ty, kteří byli nespokojeni se svou známkou.

Večer byla pro nás opět připravena možnost sportovního vyžití a navíc zde byla pro zájemce přednáška navíc, která sice původně na plánu nebyla, organizovala se až na místě, a proto také nebyla kreditově ohodnocena, ale to nijak nesnížilo její poutavost. Neprobíhala formou monologu lektora, šlo spíše o diskuzi všech zúčastněných (nebo minimálně jejich většiny). Protože se také dostavilo méně lidí než na regulérní přednášku, byla forma diskuze reálně možná. Mohu zodpovědně říct, že ačkoliv již bylo pozdě a byla jsem po celém dni dosti unavená, debata o dlouhodobých důsledcích zpočátku nepříliš výrazných změn v ekonomice mě skutečně zaujala.

První přednáška dalšího dne, Vedení a motivace lidí, většinu lidí hned ze startu demotivovala prohlášeními přednášející Markéty Rolincové, studentky psychologie na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity, že si nemusíme psát, protože svou prezentaci nám poskytne, a že z tohoto předmětu vlastně nebudeme skládat zkoušku. Ačkoliv téma znělo zajímavě, samotná přednáška mě osobně trochu zklamala. Výklad byl pojat jako vynesení rozdílů mezi řízením a vedením lidí, což samo o sobě není špatně, ale za velké negativum považuji fakt, že přednášející očividně zastávala názor, že vedení je pouze správné a řízení je pouze špatné. Tento svůj postoj ve výkladu vehementně prosazovala, čímž přednáška získala přílišnou subjektivitu.

Druhou přednáškou pro mne byly Důkazové systémy formální logiky, kde ovšem usínal i přednášející (kterého možná vyčerpala už jeho předchozí přednáška o paradoxech), takže jsme jen zběžně prošli Hilbertův kalkulus, kalkul přirozené dedukce a Gentzenovský kalkul, dozvěděli jsme se, že v podstatě jediné, co musíme udělat, abychom se ve formální logice dobrali kýženého výsledku, je všechno vyškrtat, zájemci si spočítali příklad na tabuli, aby už měli rovnou hotový zápočet a nemuseli psát test a šli jsme na oběd.

Poté, co jsme se poprali s dalším výtvorem školní jídelny, jsme zamířili na přednášku Matematické modelování ve fyzice a také v životě. Hned ze startu jsme se od garanta předmětu Honzy Křivonožky dozvěděli, že jde o problematiku natolik složitou, že nemáme šanci ji pochopit a on vlastně netuší, na co by se nás měl u zkoušky ptát, a protože předmět má být ukončen kolokviem, o kterém většina lidí ani netuší, co to je, prostě všichni automaticky prospějeme. Po tomto prohlášení začala samotná přednáška.

Prvním tématem bylo to, co si pod pojmem matematické modely pravděpodobně představí většina lidí: meteorologické předpovědi, a poté přednáška pokračovala výkladem o dalších oborech, v nichž se matematické modelování uplatňuje, ale můj zápis obsahuje část Pascalova trojúhelníka a prasátko, vyhýbající se kulce, takže přijměte mé nejhlubší omluvy, že vám další taje a krásy matematického modelování nejsem schopna zprostředkovat.

Pak přišel čas na poslední přednášku tohoto náročného dne: Nemoci moderních civilizací. Zde se mi pozornost udržet podařilo a nebylo to jen proto, že šlo o první předmět druhého semestru, ze kterého jsem skutečně musela skládat zkoušku. Byly nám rozdány papíry se seznamem pětadvaceti zkouškových otázek, ke kterým jsme si v průběhu výkladu dělali poznámky a vytvářeli si jednotlivé ucelené odpovědi. Výklad se točil kolem cholesterolu, infarktu, jejich typů, příčin a způsobů léčby. Dalším tematickým celkem byl diabetes – jeho první a druhý typ, funkce insulinu v těle a metabolické poruchy při jeho nedostatku. Poté jsme přešli k osmóze, mechanismům vzniku žízně a celkově významu vody v těle, dozvěděli jsme se, že při nedostatku i nadbytku tekutin nastávají postupně příznaky jako zmatenost, mdloby a křeče následované kómatem a v extrémních případech smrtí, a že vodou se můžeme i otrávit. Přednášející Patrik Konopásek, student medicíny na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, vykládal velice poutavě, ačkoliv jeho smysl pro humor byl trochu neobvyklý, což se projevilo například při popisu některých smrtonosných změn na vnitřních orgánech, kdy se ve svém výkladu pozastavil, zasmál a prohlásil: „To jsem nedávno viděl na patologii!“. Nicméně i to jen přispívalo k zajímavosti této přednášky.

I  já jsem se této přednášky zúčastnila a zdaleka jsem nelitovala, že jsem vybočila ze svého dosavadního humanitního zaměření. Nakažlivý entuziasmus medika se vskutku nedal nesdílet, a když přednáška z ničeho nic skončila (čas je vskutku relativní, hodina a půl utekla jakoby nic), všichni jen užasle hleděli na hromádky hustě popsaných papírů a dopisující psací potřeby před sebou.

Vstát bylo v neděli ráno snad ještě obtížnější, ale čekala nás už jen poslední přednáška. V mém případě šlo o Fibonacciho čísla, zlatý řez a jejich aplikaci. Garant předmětu Roman Stix, student aplikované matematiky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, nás nejprve seznámil se samotnou Fibonacciho posloupností a předvedl nám pár příkladů, kde se Fibonacciho posloupnost objevuje (například v rodokmenu trubců nebo u množení králíků). Pro zájemce (a opět s motivací vyhotovení  zápočtu) zde byla možnost spočítat pár příkladů na tabuli, přičemž šlo především o geometrické důkazy.

Pro mne byla poslední Sociologická imaginace. Vzhledem k akutnímu spánkovému deficitu jsem měla problém udržet pozornost a přednášející, Jan Urban, mi to nijak neulehčoval. Disponoval zhruba stejným (žádným) množstvím energie jako všichni ostatní a tento fakt v kombinaci s ne příliš názorným výkladem dal za následek ponurou atmosféru závěrečné přednášky.

Tímto skončily přednášky druhého semestru a opět nastalo zkouškové období. Na rozdíl od prvního semestru jsem z pěti předmětů šťastnou shodou okolností skládala pouze jednu zkoušku, takže jsem měla dostatek času se na ni připravit.

Zkouška z předmětu Nemoci moderních civilizací byla, narozdíl od písemek v prvním semestru, ústní formou. Studenti si vylosovali čísla, která určila jejich pořadí, poté byli hromadně vyhoštěni před učebnu a pouze po malých skupinkách vpouštěni dovnitř. Každý příchozí si náhodně vybral jednu z pětadvaceti otázek, jejichž seznam jsme dostali už na přednášce. Poté měl pár minut na přípravu (ovšem bez pomoci poznámek, samozřejmě), kdy si sesumíroval své vědomosti k dané problematice. Když přišel na řadu, přednesl garantovi předmětu svou odpověď, pokud byla bezchybná a kompletní, dostal bez dalších doplňujících otázek A a mohl spokojeně odejít. Ovšem složit zkoušku nebylo jednoduché. Patrik Konopásek byl ras a neodpouštěl chyby, ovšem kdo dával pozor, poradil si a měl možnost získat více či méně dobrou známku.

Kromě skládání zkoušek byla pro nás v brzkém nedělním odpoledni přichystána ještě jedna výzva: uvést pokoje do stavu, ve kterém byly před naším příjezdem (a pobytem), včetně vysátí. Jako téměř nesplnitelný úkol se ukázalo již samotné zapojení a spuštění vysavače, ale s pomocí několika technicky zdatných mužů jsme tento problém úspěšně překonali.

Po zvládnutí tohoto úkolu nás čekala ještě promoce – slavnostní ukončení našeho čtyřdenního studia na Univerzitě Mikuláše Koperníka. Promoce se stejně jako imatrikulace konala v aule školy, opět byl přítomen děkan v červeném taláru a pronesl proslov.
Následně byli studenti jmenovitě vyvoláváni. Nejprve ti, kteří prospěli s vyznamenáním, pak ti, kteří pouze prospěli, přičemž jediný rozdíl mezi těmito množinami studentů byl v barvě stužky, jíž byl do ruličky stočený diplom ovázán (a možná ve vnitřním pocitu).

Od hlavního organizátora akce Petra Boroše jsme se dozvěděli, že všichni dohromady jsme za ty čtyři dny nasbírali 1398 kreditů. Zajímavé je, že pokud toto číslo vydělíme počtem zúčastněných (61 studentů), vyjde nám, že průměrně nikdo neprospěl, jelikož podmínkou pro úspěšné zakončení studia bylo získání alespoň 25 kreditů.

Po promoci a několika krátkých proslovech již byla akce oficiálně ukončena a my jsme se odtransportovali do svých domovů, odvážejíc si nejen nezanedbatelný spánkový deficit, ale samozřejmě i spoustu nových poznatků a zážitků.

Ráda bych i tímto způsobem poděkovala organizátorům za precizně připravenou akci, přednášejícím za skvělé přednášky a všem zúčastněným za příjemně strávený prodloužený víkend.

Troufám si tvrdit, že nás všechny při odchodu s taškou z internátu provázel zvláštní pocit. Nazvala bych to zadostiučiněním, každý z nás si něco dokázal. Ačkoliv jsme si byli dobře vědomi, že tento projekt je opravdu jen hra na vysokou školu, řekněme si na rovinu, koho by nehřál na srdci ten pracně získaný diplom? Byť jen symbolický.

Událost ve mně zanechala skutečně kladný dojem. Smekám pomyslný klobouk před organizátory akce, všechno klapalo do posledního detailu. Od časového rozvrhu, přes široké spektrum činností až po Wi-fi v celém areálu. Musím říct, že jsem nečekala, že studenti vysokých vezmou svou úlohu tak vážně. Rozhodli se, že si právě z jejich přednášky odneseme něco zajímavého a zastávám názor, že se jim to skutečně podařilo. Celý průběh provázela pohodová nálada, všichni jsme se účastnili dobrovolně a vše záleželo na píli a dobré vůli.

Na UMK budu ráda vzpomínat a doufám, že nezůstane jen u retrospektivního vzpomínání, ale že budu mít možnost ještě jednou se události zúčastnit. Budiž mi útěchou, že je zde velká pravděpodobnost konání třetího ročníku univerzity, tímto bych vás, čtenáře, studenty, chtěla upozornit a přizvat k tomuto projektu.

Fotografie použité v tomto článku můžete najít na http://univerzita.gmk.cz/.