Eugène Ionesco: Plešatá zpěvačka (vlastní foto)

…když si tak uvědomuji a nalézám souvislosti jeho života a díla, zjišťuji, že se v té době asi moc „nebavil”. Plešatá zpěvačka byla totiž napsána roku 1948, tedy nedlouho po smrti jeho dcery a otce. Možná, že napsání této hry viděl jako formu úniku. Nevím, jestli zamýšlel tuto hru původně jako tragédii či komedii, ale povedlo se mu vytvořit něco fantastického. Ovšem jako každá „novota” přináší kritiku, Plešatá zpěvačka nebyla výjimkou. Diváci při představení pískali. Pár let předtím Bernard Grasset, tehdejší významný francouzský literát, o ní po přečtení textu řekl, že se to nedostane na jeviště, že to za nic nestojí. Každopádně, tento pán naštěstí neměl předplatné na pravdu a tato aktovka v roce 2007 oslavila v Théâtre de la Huchette v Latinské čtvrti v Paříži 50 let nepřetržitého reprízování.

Tato „absurdita” se dostala na divadelní prkna i k nám, k nám do Ostravy, a již nějakou chvíli je součástí programu divadla Aréna (premiéra v listopadu 2012). Jde o fantastické geniální zpracování, které se ovšem původní verze textu drží ve značné míře jen volně. Aréna Plešaté zpěvačce koupila novou paruku, nový mikrofon a nakrmila ji – z parodie na divadlo byla rozšířena na parodii televizní obrazovky. V divadle jsem se snad takto ještě nikdy nesmál. O oblíbenosti Ionescovy dramatické prvotiny hovoří i rychlost s jakou mizí vstupenky na tato představení…

Jediné slovo vás může uvést na cestu, druhé vás zmate, třetí ve vás vyvolá paniku. Počínaje čtvrtým je to už naprostý zmatek.
(Střípky deníku)

Nabízí se otázka, jak se asi nasmál Ionesco při psaní tohoto absurdního dramatu (Pozn. ačkoli se osobně Ionesco k pojmu absurdní divadlo jednoznačně nehlásil a považoval toto označení za nepřesné) a jak se asi bavili i ostatní „jeho druhu” jako Samuel Beckett, Harold Pinter, Václav Havel a mnozí další, když si při tvoření představovali divadelní realizaci svých „dialogů” plných „nesmyslů” splývajících v jeden velký nonsens, a přitom nonsens tak úžasný. Podivuhodný a zvláštní, jak by se možná vyjádřil pan Martin. Je taktéž velmi zajímavý příběh, jak vlastně vznikl on neobvyklý název, který má takovou sílu, že mnohým lidem zvedá obočí – Plešatá zpěvačka (La Cantatrice Chauve).

Není to skvělé napsat vlastní hru a poté si na ni zajít do divadla? Tedy samozřejmě, pokud ji někdo bude ještě za vašeho života chtít vidět. Také bych se chtěl autorsky pobavit, ale toho druhého bych se dnes upřímně bál…