Michal Čapka a Šimon Krupa coby Shoř a Pulec

Tři hodiny plné skvělých hereckých výkonů, nadčasových ukázek absurdity lidského žití a mysteriózních filozofických momentů, jež některé naše studenty zanechaly v domnění, že „uchlastat se k smrti možná nebude tak špatný nápad“. Takto bych v jedné větě popsala Lidskou tragikomedii spisovatele Ladislava Klímy v podání Komorní scény Aréna.

Od Lidské tragikomedie jsme očekávali všelicos. Životní příběh Ladislava Klímy k tomu dost dopomohl – je o něm mimo jiné známo, že od svých 37 let žil v nevytápěných místnostech, jeho dietu bychom v dnešní době označili za „raw“ (o tom, že se nebránil ani pojídání krys, nemluvě) a celkově se pokoušel sám sebe i okolí přesvědčit, že je jakýmsi nadčlověkem či dokonce Bohem, v čemž se utvrzoval ve svých extatických stavech. Díky tomu i z doslechu jsme od něj očekávali nějakou „těžkou depku“ nebo minimálně něco opravdu „psycho“. Lidská tragikomedie však dostála svému názvu a kromě tragicky absurdních životních osudů postav, mysteriózních okamžiků a zvláštní Klímovy filozofie jsme se dočkali i velké porce toho komična.

STRUČNÝ DĚJ:

První dějství nám, studentům, bylo z celé hry nejspíš nejbližší,  jelikož se v něm setkali študáci slavící v hospodě úspěšné složení maturity. Každý z nich představoval jiný typ člověka – básník a alkoholik Pulec (Šimon Krupa), sukničkář Shoř (Michal Čapka), pracovitý vzdělanec Kantorka (Marek Cisovský) a napoleonský typ Obnos (Josef Kaluža). Později se na scéně objevil i jejich tajemný kamarád filozof Odjinud (Štěpán Kozub), který byl z oslav vynechán a odsoudil všechny své spolužáky k tragickým osudům a zhroucení jejich ideálů. Některé z nás zarazil poněkud pokročilejší věk některých herců představujících studenty těsně po maturitě, ale tuto drobnost jsme jim samozřejmě ihned odpustili, když nám došlo, že nás čekají další dvě dějství, ve kterých se tito lidé setkají po 30 letech a poté po dalších 25.

Po přestávce se scéna moc nezměnila, opět jsme se ocitli ve stejném podniku, který už vedl syn předchozího hospodského. Spatřili jsme však závratnou proměnu našich hlavních postav. Z opilce a básníka Pulce se stala lidská troska žádající všechny o peníze na pití, bývalý sukničkář Shoř přišel se svou strašnou skrblivou manželkou (nebo bych spíš řekla, že ona přišla s ním), Kantorkovo učení se omezilo jen na studium kmene Čuchonců a starání se o lehce rozmazlenou dceru Doubravku. Zdánlivě nejlépe na tom byl Obnos, který se stal úspěšným (a velmi obtloustlým) podnikatelem a ministrem, kterému všichni (včetně jeho bývalých spolužáků) podlézali, jak nejlépe uměli. Dorazil i Odjinud, jako zářící přízrak, neboť slíbil, že se dostaví,  i kdyby si jej předtím vzala smrt. Ani on nedošel svým původním ideálům, jelikož ho těsně před dosažením nejvyšší pravdy uštkl had. Příznačný efekt jeho děsivého monologu podpořilo fosforeskující zbarvení herce a geniální osvětlení divadla.

„Přišel jsem, protože byl to můj slib. … Co jsem vám o vás předpovídal, splnilo se dokonale: stali jste se nejryzejšími šosáky, nejvšednějšími lidskými tovary, vtělenou ordinérností a nízkostí. Ale nedoznali jste si to a nedoznáte. … Schází vám první podmínka polepšení: schopnost uzřít svou špatnost. Kdo ji nemá, je nejnižší vůbec druh člověka. … Dosud jste byli ušetřeni větších ran, … Nezapomene osud dát vám, co zasluhujete, ubozí ničemové!“

 Jen v básníku Pulcovi viděl Odjinud jakousi naději,  alespoň trochu „světla“. Před odchodem mu věnoval velký peněžní obnos, který měl sloužit k jeho napravení. Pulec jej vzal za slovo a  pro Obnose, který mu chtěl peníze zabavit, si na konci dějství přišla policie za korupci a podvody.

V posledním dějství se setkávají jako stařečci na místě,  kde kdysi stála ona hospoda.  Pulec se vyprostil z pout alkoholismu a nyní vede spořádaný život.  Shoře zničila mrtvice a jeho pedantská manželka,  ale stále se ohlíží za ženskými. Kantorka se dověděl pravdu o své zvrhlé manželce a o Doubravce, která nebyla jeho dcerou. To jej přivedlo do sanatoria, kde z něj udělali hloupoučkého neviňáčka se zidealizovanými představami o ženě i Doubravce. Obnos se vrátil z vězení jako zhrzený protiva a když jej Kantorka nevinně označil za Excelenci, dal se s ním do rvačky. Se Shořem, který se k nim připletl, je odvádí policie. Pulec se držel v ústraní a po jejich odchodu se mu opět zjeví Odjinud,  stále mladý a zářící. Pronáší Klímovy filozofické myšlenky a láká jej k sobě – aby dokončil svůj životní cíl a upil se k smrti. Pulec jeho radu přijímá a vrací se k životu po vzoru svého oblíbeného boha Dionýsa.

Tato hra možná mohla vzbudit v mnoha lidech rozporuplné pocity, ale každý si v ní určitě našel něco ze života. Já osobně bych si na ni klidně zašla ještě jednou. Tři hodiny Klímovy filozofie mohou být sice pro mnohé diváky poněkud “silné kafe”, ale mně se líbí, jak se s tím dovedla Aréna poprat a myslím si, že takovéto “podivné” hry tomuto divadlu a hercům prostě sedí.