Smrt pana Webera
Text Jana Albrechta vznikl původně pro 10. ročník Šumné Ostravy. Mikropovídka nás vrací do poloviny 90. let minulého století, do doby, kdy se otevíraly netušené možnosti, vznikala nezávislá a investigativní žurnalistika. O skutečnosti, že “devadesátky” měly i stinné stránky, pojednává následující text, který se svolením autora publikujeme.
Je rok 1994, možná dokonce 1995, Češi – pomalu střízlivějící z přelomu desetiletí – si začínají osahávat své docela čerstvé, voňavé svobody, na Hradě je Havel, média a jiné infrastruktury pronikají do regionů a kdesi v tom našem zastrčeném geografickém pahýlu – konkrétně v Orlové – se nějaký Weber dvakrát zhluboka nadechl a sekl sebou na zem.
V kraji rozjíždějí pobočku Novy a Mladé fronty. Je to velký experiment, protože za komunistů se s regionální žurnalistikou nikomu nechtělo zatěžovat – ba na ni snad bylo pohlíženo jako na něco nebezpečného. Teď je ale rok 1994, možná dokonce 1995 a na hradě je Havel. Doba je jiná. A Češi se již brzy mimo jiné dozvědí také, jestli se dá na malém písečku, jakým je třeba ten náš kus uhelného ementálu, dělat velká novinařina. A zjistí to v první řadě můj táta – aspirující novinář plný ideálů zastrčený kdesi v posledních stranách výtisků Fronty.
Webera z Orlové vezou v sanitce. Nemocnice není daleko. Na štítech šedivých paneláků se otevírají okna a balkonová vrata a obyvatelé těch hranatých králíkáren natahují krky za naléhavým zvukem sirény. „Koho to zas vezou?“, řekne si jen tak pro sebe Běta, co právě za jedním z těch panelákových oken tahala párky z hrnce a kydala vedle okoralého chleba kremžskou hořčici, protože tu má její věčně ukašlaný havíř Pepan nejradši.
„Nevim“, odsekne Pepan a dá se do drásavého kašle, tak jak to umíme jenom tady u nás. Hned, co ze svých cest dýchacích vypudí dalších pár gramů uhlí a trochu se vzpamatuje, se potají trošičku otřepe a pod šedivějícím knírem si potichu postěžuje: „Mě zatím ne.“
„Ale nech toho“, pokárá ho Běta, položí před něj párky a otevře mu pivo. Pepan se nají, Běta si dá cigáro a pak si oba sednou do obýváčku – on do křesla, ona na pohovku – vezmou do ruky noviny – on Mladou Frontu, ona Blesk – a budou si potichu číst. Dělají to tak každý den – revoluce, nerevoluce – a budou to tak dělat i zítra. A zítra si touhle dobou s malým zděšením vzpomenou na tu záchranku, co tudy před pár minutami projela, a začnou se handrkovat, jestli znají toho Webera, co už bude tou dobou dlouho mrtvý.
Teď je Weber pořád v sanitce a jeví nějaké známky života. O své okolí se moc nezajímá. A určitě se už vůbec nezajímá o to, o čem si povídají na vedení orlovského špitálu, mezitím, co on – bezbranný a vadnoucí – trčí ve svém kočáru na parkovišti před nemocnicí. Možná si uvědomuje, že zemře. Možná vzpomíná. Možná se srovnává s krásnými margináliemi svého snad krásného, docela obyčejného života. Je dobře, že se nikdy nedoví, jaká bizarnost a absurdita zahalí jeho smrt.
Najednou se celý jeho vesmír zakymácí a kdesi v dálce se rozezní repetitivní rytmus motoru a trýznivé vytí sirény. Sanitka je znova v pohybu a nemocnice se zmenšuje ve zpětném zrcátku. Kam že míří? Co že se to děje? Není tady něco špatně? Weber se neptá. Weber – člověk krásně obyčejný – ve všem tom zoufalém pokřikování záchranářů, hluku Orlovských ulic, regionálním šumění, ve zběsilé kakofonii devadesátek umírá.
Den na to Běta ráno koupí noviny a párky, vrátí se domů a budou s Pepanem čekat na svůj odpolední rituál. Až se Pepan nají a Běta si dá svou jednu denně, usadí se v obýváčku – on do křesla, ona na pohovku – vezmou do ruky noviny – on Mladou Frontu, ona Blesk – a na titulních stranách bude příběh o jedné smrti.
Nezemřel ani Bush, ani Husajn. Zemřel nějaký Weber. A zemřel proto, že ho v orlovském špitálu odmítli přijmout. Ukázalo se, že jeho pojišťovna – hornická zaměstnanecká – byl totální tunel. Před osmdesátým devátým by tohle nikdo neřešil a neumíralo by se. Weber by dál žil a kdosi někde tam nahoře na byrokratickém obláčku by zase dál kradl. Ale teď je rok 1994, možná i 1995, Weber zemřel a někdo už brzy půjde sedět, proběhnou reformy a velké procesy, s motivací a odhodláním pro devadesátky tolik typickým v Česku vznikne jeden z nejlepších zdravotních systému na světě.
Na titulní straně největších českých novin se dostane smrt obyčejného muže z obyčejného zapadákova, která ale přes všechny své všednosti pohne celou republikou.
Pod příběhem je v Pepanových novinách podepsán jeden aspirující novinář z Ostravy.