Škoda 1203

Text Jana Albrechta vznikl původně pro 10. ročník Šumné Ostravy. Mikropovídka nás vrací do poloviny 90. let minulého století, do doby, kdy se otevíraly netušené možnosti, vznikala nezávislá a investigativní žurnalistika. O skutečnosti, že “devadesátky” měly i stinné stránky, pojednává následující text, který se svolením autora publikujeme.

Je rok 1994, možná dokonce 1995, Češi – pomalu střízlivějící z přelomu desetiletí – si začínají osahávat své docela čerstvé, voňavé svobody, na Hradě je Havel, média a jiné infrastruktury pronikají do regionů a kdesi v tom našem zastrčeném geografickém pahýlu – konkrétně v Orlové – se nějaký Weber dvakrát zhluboka nadechl a sekl sebou na zem.

V kraji rozjíždějí pobočku Novy a Mladé fronty. Je to velký experiment, protože za komunistů se s regionální žurnalistikou nikomu nechtělo zatěžovat – ba na ni snad bylo pohlíženo jako na něco nebezpečného. Teď je ale rok 1994, možná dokonce 1995 a na hradě je Havel. Doba je jiná. A Češi se již brzy mimo jiné dozvědí také, jestli se dá na malém písečku, jakým je třeba ten náš kus uhelného ementálu, dělat velká novinařina. A zjistí to v první řadě můj táta – aspirující novinář plný ideálů zastrčený kdesi v posledních stranách výtisků Fronty.

Webera z Orlové vezou v sanitce. Nemocnice není daleko. Na štítech šedivých paneláků se otevírají okna a balkonová vrata a obyvatelé těch hranatých králíkáren natahují krky za naléhavým zvukem sirény. „Koho to zas vezou?“, řekne si jen tak pro sebe Běta, co právě za jedním z těch panelákových oken tahala párky z hrnce a kydala vedle okoralého chleba kremžskou hořčici, protože tu má její věčně ukašlaný havíř Pepan nejradši.

„Nevim“, odsekne Pepan a dá se do drásavého kašle, tak jak to umíme jenom tady u nás. Hned, co ze svých cest dýchacích vypudí dalších pár gramů uhlí a trochu se vzpamatuje, se potají trošičku otřepe a pod šedivějícím knírem si potichu postěžuje: „Mě zatím ne.“

„Ale nech toho“, pokárá ho Běta, položí před něj párky a otevře mu pivo. Pepan se nají, Běta si dá cigáro a pak si oba sednou do obýváčku – on do křesla, ona na pohovku – vezmou do ruky noviny – on Mladou Frontu, ona Blesk – a budou si potichu číst. Dělají to tak každý den – revoluce, nerevoluce – a budou to tak dělat i zítra. A zítra si touhle dobou s malým zděšením vzpomenou na tu záchranku, co tudy před pár minutami projela, a začnou se handrkovat, jestli znají toho Webera, co už bude tou dobou dlouho mrtvý.

Teď je Weber pořád v sanitce a jeví nějaké známky života. O své okolí se moc nezajímá. A určitě se už vůbec nezajímá o to, o čem si povídají na vedení orlovského špitálu, mezitím, co on – bezbranný a vadnoucí – trčí ve svém kočáru na parkovišti před nemocnicí. Možná si uvědomuje, že zemře. Možná vzpomíná. Možná se srovnává s krásnými margináliemi svého snad krásného, docela obyčejného života. Je dobře, že se nikdy nedoví, jaká bizarnost a absurdita zahalí jeho smrt.

Najednou se celý jeho vesmír zakymácí a kdesi v dálce se rozezní repetitivní rytmus motoru a trýznivé vytí sirény. Sanitka je znova v pohybu a nemocnice se zmenšuje ve zpětném zrcátku. Kam že míří? Co že se to děje? Není tady něco špatně? Weber se neptá. Weber – člověk krásně obyčejný – ve všem tom zoufalém pokřikování záchranářů, hluku Orlovských ulic, regionálním šumění, ve zběsilé kakofonii devadesátek umírá.

Den na to Běta ráno koupí noviny a párky, vrátí se domů a budou s Pepanem čekat na svůj odpolední rituál. Až se Pepan nají a Běta si dá svou jednu denně, usadí se v obýváčku – on do křesla, ona na pohovku – vezmou do ruky noviny – on Mladou Frontu, ona Blesk – a na titulních stranách bude příběh o jedné smrti.

Nezemřel ani Bush, ani Husajn. Zemřel nějaký Weber. A zemřel proto, že ho v orlovském špitálu odmítli přijmout. Ukázalo se, že jeho pojišťovna – hornická zaměstnanecká – byl totální tunel. Před osmdesátým devátým by tohle nikdo neřešil a neumíralo by se. Weber by dál žil a kdosi někde tam nahoře na byrokratickém obláčku by zase dál kradl. Ale teď je rok 1994, možná i 1995, Weber zemřel a někdo už brzy půjde sedět, proběhnou reformy a velké procesy, s motivací a odhodláním pro devadesátky tolik typickým v Česku vznikne jeden z nejlepších zdravotních systému na světě.

Na titulní straně největších českých novin se dostane smrt obyčejného muže z obyčejného zapadákova, která ale přes všechny své všednosti pohne celou republikou.

Pod příběhem je v Pepanových novinách podepsán jeden aspirující novinář z Ostravy.