Kaligrafie druhého císaře dynastie Tchang

Starověká Čína vyprodukovala nejednu geniální a užitečnou položku, která permanentně změnila chod dějin. I když možná namítáte, že byste se bez nudlí obešli a počkali cca 2 000 let na italské špagety. Mimochodem tento zajímavý objev se uskutečnil díky misce dlouhých nudlí nalezené tři metry pod zemí a proto víme, že Číňané vaří 4000 let pořád tytéž těstoviny. Zpátky k literatuře a nejstaršímu písmu vůbec. A také k poezii. Tento článek měl vlastně být především o ní.

Největší boom poezie na Dálném východě nastal za dynastie Tchang, což bylo asi 7 500 let po prvních pokusech o písmo vůbec. Tchangská éra znamená pro čínskou kulturu vrchol umění, v této době totiž psal verše téměř každý, kdo by gramotný. I přes tuto menší vyspělost zde stále panují velké sociální rozdíly, které  jsou v básních pojmenovány někdy explicitně, jindy alegoricky. Vrátíme-li se k umění, verše se často vpisovaly do maleb, nejslavnější patří Wang Wejovi. Opakovaně jsou též psány na nápěvy, neboť v té době bylo zvykem recitovat básně s hudebním doprovodem.

„boj už skončil, na písčině mrazí bledý luny svit“

Jeden z důvodů, proč velmi ráda čtu čínskou poezii, je i její tematika. Nejhezčí kousky jsou dle mého názoru ty, ve kterých lyrický subjekt popisuje klidnou krajinu nebo vztah k nějakému objektu v přírodě tj. měsíci, hoře nebo stromu. Také jsou to autorovy myšlenky pramenící z pozorování přírody, které vás běžně nenapadnou, protože dnešní hodinové ručičky tikají neúprosně jinak. Vzdělanci říše Tchang se ale nezabývali jen krásou přírody, avšak i tehdejší společenskou situací, kterou nezřídka dotvářely války, bída a nespravedlnost. Ať jsou verše o čemkoli, zanechávají dojem.

„U džbánku vína Li sto básní napíše“

Básníků v období klasické čínské poezie je přes 2 000, takže doufám, že mi prominete, když jmenuji dva nejobdivuhodnější tvůrce z 8. století, jimiž jsou Tu Fu a Li Po. Oba dva získali vysoké politické postavení, ale kvůli svým názorům museli opustit tuto scénu, Tu Fu dokonce vyhnanstvím. I přes jejich přátelství se jejich úhel pohledu lišil a oba jsou výjimeční. Předmětem Tu Fuových básní je utrpení. Přemýšlel konfuciánsky, na rozdíl od Li Poa, který byl spíše taoisticky založený. Li Po se proslavil svou zálibou v alkoholu a psaním básní v jakékoliv situaci, kdy ho napadla nějaká geniální myšlenka. Ty především opěvovaly krajinu nebo naopak kritizovaly vyšší společnost.

Na závěr bych chtěla zmínit své oblíbené básnické knihy tohoto období. Nejvíce titulů je rozhodně publikovaných z Li Poovy tvorby – Měsíc nad průsmykem, Nebe mi pokrývkou a země polštářem atd. Od Tu Fua existuje krásná sbírka Kam spěchají ty květy. Můžete také sáhnout po antologiích zahrnujících více autorů,  např: Písně a verše staré Číny, kde lze najít i třeba Po Ťü-iho (Datlovník v meruňkovém sadu). Jejich čtení není náročné, naopak velmi impresionistické.

Nezapomeňte si přečíst ukázky a snad vás nějaká zaujme. Věřím, že si čínské básně najdou místo nejen u trvalých čtenářů poezie, protože to jsou nádherná a hlubokomyslná díla světově uznávané literatury.