Sen noci svatojánské, zdroj: www.ndm.cz

Sen noci svatojánské je jedna z nejslavnějších komedií renesančního dramatika a básníka Williama Shakespeara. S největší pravděpodobností byla napsána někdy v letech 1595 a 1596, tedy v období, kdy většina Shakespearových děl byla historická dramata anebo právě komedie, pravděpodobně proto, že v této době ještě nebyl zklamán životem a vývojem společnosti.

Tato alžbětinská komedie měla 11. dubna premiéru v Národním divadle moravskoslezském (NDM), konkrétně na prknech Divadla Jiřího Myrona. Režie se ujal šéf činohry NDM Petr Gábor, za zmínku určitě stojí hudba Vladimíra Franze. Ačkoliv byla všechna představení beznadějně vyprodaná, měl jsem možnost jedno zhlédnout. A musím říct, že mi to stačilo.

Co bych rád dopředu vyzdvihl, je odvaha. Sen noci svatojánské je poměrně staré drama s velkou tradicí, tato hra přečkala pár století a přesto se stále těší velké oblibě. Proto je zajisté velký risk do hry jakkoli více zasáhnout. A tento zásah mě u NDM velice překvapil. Abych to uvedl na pravou míru, má chyba byla, že jsem si dopředu nezjistil, jak bude představení vypadat. V euforii, že jsou volná místa na Shakespeara, rezervoval jsem je, málem nevnímaje ani název hry. Takže mé překvapení, když se na scéně objevili lidé mající na sobě nikoli himation, tedy starořecký svrchní plášť, nýbrž červené večerní šaty a rudý oblek nebo blýskavě růžové sako, bylo obrovské. Kostýmy ostatních postav byly v pestrých barvách a většinou poněkud výstředního druhu, ověšeny symboly míru. A přestože jsem asi ten poslední, kdo by neměl rád mírové myšlenky nebo hippies, tak tady mi to prostě nesedělo.

Co se týká inovací, netýkaly se jen kostýmů postav. Pokud mě paměť neplete, tak v původní „verzi“ se taktéž nenacházely postavy jako uklízeč nebo natěrač, nýbrž poctivý krejčí, dráteník či truhlář. Dále jsem se zaujetím sledoval matraci, se kterou velmi často některá z postav smýkala. Jestli měla představovat lidský úděl, jeho těžký život anebo se jen hercům nechtělo ležet na zemi, to se asi už nedozvím. Samozřejmě chápu snahu přiblížit děj současnému divákovi, ale ve hře z konce 16. století, která se odehrává v antickém Řecku, to jde docela těžko. A to nemluvě o tom, že o to někteří ani nestojí.

Už jsem se zmínil, že hudbu skládal známý český umělec Vladimír Franz. Ta taky byla velmi výrazná, škoda, že vždy nesloužila jako podklad, ale bohužel se stalo, že přes ni i uchu lahodící přebásnění Martina Hilského nebylo v podání ostravských herců slyšet. Musím ale uznat, že na osvětlení si divadlo dalo velice záležet. Celá “světelná show” doprovázející hru byla obohacena o UV záření, které svítilo na části oděvů nadpřirozených bytostí v lesním přítmí, světla byla barevná a do této veselé komedie ideálně zapadala.

Sen noci svatojánské, to je hra hlavně o dvou párech ztvárněných mladými herci, přesto se mi ale zdálo, že komedie je postavená na těch herecky ostřílenějších. Fenomenální výkon, na který jsou už ale všichni zvyklí, podal Vladimír Polák s Liborem Olmou a ostatními řemeslníky, nejen když na konci hráli „hru ve hře“, ale kdykoliv, když se jejich, dal by se říct vedlejší, příběh proplétal s tím hlavním.

Přestože výrazy diváků byly o přestávce velice rozporuplné, musím konstatovat, že na konci vypadali všichni dostatečně pobaveně, aby nikdo z nich nelitoval peněz ani času vložených do tohoto představení. Přiznávám, včetně mě.